0

Petr Frinta v zrkadle času

Česká hudobná tlač bola a stále je veľmi kvalitným zdrojom informácií a rovnako i zdrojom inšpirácie. Preto seriál o hudobných publicistoch pokračuje rozhovorom s českou osobnosťou, ktorá obrovskou mierou prispela nielen k môjmu rozhodnutiu písať o hudbe, ale formovala i môj hudobný vkus. Reč je o bývalom redaktorovi časopisu Spark, zakladateľovi občasníka Plazzma, majiteľovi vydavateľstva Purple Soil a prispievateľovi do všemožných hudobných periodík Petrovi Frintovi.

Na prelome 20. a 21. storočia boli Tvoje články publikované na stránkach Sparku. Ako si na toto, dá sa povedať vrcholné, obdobie tohto periodika spomínaš a čo bolo hlavnou príčinou Tvojho odchodu z redakcie?

Z dnešního pohledu se především divím, že jsem se se svým egem vůbec vešel do dopravních prostředků s ostatními cestujícími. I že se se mnou někteří lidé stále ještě baví. Při odchodu hrála hlavní roli moje představa, jak věci dělat jinak, po svém, „lépe“. Ale nebyla moc zdravá, leckdy ignorovala realitu a v mnoha ohledech jsem mé schopnosti přecenil.
Nicméně, na Spark mám dodnes hezké vzpomínky, především na úžasnou spolupráci s Martinem Čermákem, který byl pro každou špatnost. Bez jeho nadšení by se mnohé eskapády neuskutečnily.
Potkal jsem tu spoustu lidí důležitých pro můj další, vlastně i současný život, na druhou stranu, i kdybych neměl ambice dělat vlastní časopis, spolupráce by asi netrvala o mnoho déle, bojoval jsem tehdy s tvůrčím blokem, rostl ve mně rozpor mezi tím, jak bych chtěl věci dělat, a jak jsem mohl, a díky jsem si přestal připadat svobodný.

Neskôr si založil viac-menej metalový plátok Plazzma. Išlo o Tvoje vlastné dieťa, všetky články a recenzie si pripravoval sám. Koľko čísiel vyšlo a z akých príčin časopis zanikol?

Vyšlo jediné, pro druhé bylo hotových zhruba tři čtvrtiny textů a na další dvě jsem měl rozdělané mnohé další materiály. A leckdy myslím materiály zásadní. Z nostalgie po letech články oprašovat mě naštěstí před lety vyléčil kolaps starého PC. Texty, i když je po mě hodně lidí chtělo, zůstanou tam, kde mají. Na záložní kopii disku.
Hlavní důvod byl neustálý boj s nárokem na sebe samotného, tedy, aby výstup byl alespoň tak kvalitní, jak bych si představoval, roli ale sehrály i motivy prozaičtější. Na každé číslo bych potřeboval přinejmenším půl roku, kdy bych nedělal nic jiného. Navíc jsem měl často pocit – který mě provází dodnes – že mě psaní o hudbě od hudby odcizuje. A pak samozřejmě také ten, že to podstatné o umění – niterný pocit – nelze nikdy sdělit. Nebyl jsem si tehdy jistý ani tím, nakolik se o něj dělit chci.

leila khaled

Obidve periodiká boli zamerané najmä na dobovú metalovú scénu. Aký bol a vlastne aj je Tvoj vzťah k tejto hudbe?

Mnohé z přelomových nahrávek (Arcturus, Tiamat, Phlebotomized, Mindrot, Beyond Dawn, Raison D´Etre, Porcupine Tree, Katatonia) z let řekněme 1995 – 1999 mi poskytly ty nejsilnější emoční impulzy a určitým způsobem mě formovaly zevnitř. Do určité míry jsem v této estetice devadesátých let zastydl. Dodnes mě proto oslovují kapely, které z ní vychází (viz poslední desky Saturnus, Virus nebo Daylight Dies).
Pokud bych měl parafrázovat přídomek, tuším, že čtvrtého čísla již neexistujícího finského časopisu Quadrivium (87% obsahu metal, 13% ostatní hudba), tak ten poměr se samozřejmě proměňuje, ale ve sluchátkách mám kromě Dälek, The Black Keys, Kings of Convenience, Cesarie Evory, Neila Younga, Monolake, Ursinyho, King Crimson nebo Thomase Könera pravidelně i Anthrax s Bushem, Neurosis, Cult of Luna, Gorguts, Terrorizer, Voivod a mnoho dalších. A pokud se procento proměňuje, je to jen odrazem toho, že se můj vkus dále rozšiřuje.

Už vtedajší čitatelia jasne vytušili, že Tvoj hudobný obzor je až neuveriteľne široký. Nechýbali samozrejme parodujúce články, nadhľad nad metalovým „klišé“, no hlavne presadzovanie vymykajúcich sa kapiel (niekedy človek pod nimi ani nemusel vidieť podpis a vedel, že to písal Frinta). Ako to vnímali kolegovia z redakcie?

Z těch tří let by se jistě nashromáždilo dost historek na knížku. Vzpomínám si na různé vylomeniny, které jsme prováděli s Martinem Čermákem, u kterých jsme se popadali za břicho. Pro některé kolegy znamenal náš vklad (náším myslím nejen sebe a Martina, ale i třeba Aleše Borovana a další) posunutí obzorů, pro jiné jsme byli byli invaze vetřelců, protože jsme okupovali prostor, který dle nich patřil jim a „jejich“ hudbě. Takovým testem charakterů byl díl podhoubí, kdy jsme recenze demo kazet pojali parafráze stylu recenzí našich kolegů a ne u všech se to střetlo s pochopením.
Ale vzpomínám na to s pobaveným a poučeným úsměvem. Nezapomenu třeba na jednu z porad, kdy se probíralo, která že alba do klenotů a na památnou hlášku „Mayhem… to už podle názvu musí být nejsevernější Norsko!“

Tvoje bádateľské schopnosti v rokoch 1998 – 2002 dosahovali takpovediac revolučné rozmery. Nebolo Ti kedysi, resp. dnes, ľúto, že skupiny typu Tenhi, Porcupine Tree, Opeth, Of the Wand and the Moon alebo i kompletný žáner funeral doom metal si objavil dávno predtým, než dosiahli obľubu u početnejšieho publika a Tvoje „vizionárske“ názory o ich kvalitách zostali možno trochu nedocenené?

Pokud byl někdo v Čechách opravdovým vizionářem, pak kolegové z časopisu R. I. P., kteří objevitelské práce odvedli daleko více. Dodnes mě mrzí, že nevyšlo jeho další číslo, na kterém jsem se rovněž podílel. Vlastně až zánik R. I. P. mě přiměl přemýšlet o vydávání Plazzmy.
Řečeno s Deleuzem, surfové prkno nestrhává vlnu, využívá té, které už je tu. Řadu interpretů jsem do českého prostředí sice vnesl, možná jako první, ale určitě ne jako jediný, navíc jim často někdo musel vyšlapat cestičku přede mnou, abych si jich všiml… Hodně jsem tehdy vstřebával nové podněty ze zahraničních časopisů a měl tu výhodu, že jsem sjížděl MP3 ještě v dobách, kdy internet nebyl záležitostí ani zdaleka běžnou. A protože jsem hodně nevyhraněná a mnohovrstevná osobnost, vybíral jsem si zákonitě věci, které přesahují.
Určitý pocit nedocenění tam po nějakou dobu běžel, ale naštěstí je pryč. Není konec konců nějak konstruktivní.

jaffa

Dá sa povedať, že nech išlo o ľubovoľný žáner, vždy si v ňom viac uprednostňoval experimentálnu, avantgardnú, resp. progresívnu tvorbu pred „hlavným prúdom“, aj keď ani ten Ti nebol cudzí. Z čoho tento postoj pramení?

Žánr i forma jsou jen něčím „vně“ díla. Jsou vodítky pro tvůrce, jakým doprovodem kolorovat, vetkávat do rytmů, a tak zpravidelňovat, zpřístupnit. Zároveň vodítkem pro příjemce, jak jej „číst“. Kolika notami obalit jádro, jak jej rozdrobit do formulí, aby někam (dílo) zapadlo.
Podstatná je až hloubka prožitku, pocit, vrstva osobnosti, charisma, které do výtvoru autor otiskuje. A je jedno, zda jde o verš, snímek, záběr, nápěv, skladbu anebo tah štětcem. A je jedno, jestli jde o střední proud anebo o „okraje“.

Čo sa v Tvojom živote dialo po zániku Plazzmy? Podľa mojich skromných informácií si v rokoch 2007 – 2009 písal napr. pre revue A2, aj keď to bol asi len čiastočný úväzok. Zamestnávali Ťa veci ako štúdium, rodina, práca, apod?

Průběžně jsem pokračoval v psaní, pro Hospodářské noviny, pro A2jku, pro E15tku, pro interní komunikaci různých firem. Dostudoval. Opravil dům. Cestoval. Zamiloval se. Rozešel. Objevil krásu Čech ze vzduchu, ze sedla kola, zpoza oken vlaku i z hlubin země. Budoval vydavatelství a distribuci. Staral se o rodinu. Psal milostné verše. Naučil se vařit. Zamotal sám do sebe. Přestal ze zdravotních důvodů s paraglidem. Našel se ve vodních sportech. Koukal na západ slunce nad mořem. A to vše, abych v pětatřiceti…. Ale to by bylo dlouhý seznam. Dva dlouhé seznamy.

Aký je Tvoj vzťah k slovenskej hudbe? Rád by som upozornil na Tvoje sympatie k Dežovi Ursínymu, Mariánovi Vargovi, alternatívnej scéne (Ľahkej múze, Longital), či metalovým kapelám typu Caress, Depresy, apod. Je ešte niečo, čo Ťa uchvátilo v poslednej dobe?

Při pohledu na tenhle rozháraný seznam se mi vybavila vzpomínka na večer, kdy jsme si s Vaškem (agentura Letmo, www.letmo.net) uvědomili, s kolika deskami máme spojené příběhy: jsme schopní si vybavit, za jakých okolností a kde jsme si je koupili, jaké pocity provázely první poslech… Každé jméno tedy představuje jinou životní epochu, jiný kontext, jinou „trvanlivost“. Depresy si dnes už asi nepustím, zato Ursinyho doceňuji stále víc, protože podobných spojení hudby s textem zažije člověk jen několik za život a z „Na ceste domov“ alebo „Tisíc izieb“ mi dodnes běhá mráz po zádech.
Potěšil mě koncertní návrat Collegia Musica i aktuální forma Živých kvetov.

promenáda TLV

Nikdy si sa nebál vyjadriť na diela svoj názor, nech už bol akokoľvek negatívny. Mňa osobne zarazila Tvoja recenzia na knihu Collegium Musicum, v ktorej si M. Jaslovského dosť skritizoval (aj keď konštruktívne), pričom takí radoví, bežní fanúšikovia sú šťastní, že vôbec niečo na Slovensku v tomto smere vyšlo. Nemal si nikdy kvôli tomu nejaké problémy, napr. zo strany umelcov alebo vydavateľov, ktorí boli pod inkriminovanými dielami podpísaní?

Vydavatelská kultura v Čechách se pozvolna uvolňuje. Není výjimkou, že spíše dojde poděkování za negativně laděnou, zato věcnou recenzi, než za pochvalný blábol. Kritika přestává být čímsi osobním, učíme se ji vnímat jako součást něčeho širšího, co nás přesahuje, čeho jsme, a co je zároveň naší součástí.
Svého času nadělal můj přístup hodně zlé krve, ale vycházel z přesvědčení, že kvalita je měřítkem na všech patrech. Jakkoli dodnes nadšeně tleskám myšlence undergroundu jako navzájem si pomáhající komunity, nepřijde mi nic horšího, než pokrytecky zakopávat pod koberec, že kapela XY neumí hrát, má nápady za starou belu, písničky o ničem a zvuk na pytel, a to jen, protože… I fanoušek, který si kupoval z nadšení kazety, je zákazník a potřebuje kvalitativní síto. O interpretovi ani nemluvě, bez zrcadla je ztracený. Naštěstí jsou tyto dohady dnes už bezpředmětné, v digitální epoše o kapele často rozhodne jediná ukázka.

Kedy došlo k nápadu založiť vydavateľstvo Purple Soil? Je jeho hlavnou náplňou elektronická tvorba?

Nedávno jsem si vybavil, kterak jsem na střední na otázku v poradně, kterážto nám měla pomoci ujasnit si, na které vysoké škole chceme dále pokračovat, skromně pravil, že bych se jednoho dne chtěl živit malým vydavatelstvím. Dnes je to to poslední, oč bych stál (aby mě živilo).
S přelomem tisíciletí jsem se podílel na několik titulech Napalmed, později pod hlavičkou Plazzma vydal několik titulů z oblasti extrémního hardcoru. U Purplesoil od myšlenky k realizaci uběhlo jen několik měsíců. Napomohlo tomu, že jsem tehdy pomáhal Kristianovi Kotaracovi (vydavatelství Nextera) s propagací, jen je mi líto, že už mu za jeho povzbuzení, rady i doporučení a kritiku už nepoděkuji (předčasně zemřel letos na jaře). Deset let pak trvalo, než jsem představu, co a jak dělat, sladil s realitou. Jen zajímavý katalog ze mě dobrého vydavatele ještě neudělá.
Některé z desek, především těch plánovaných, s elektronikou už příliš společného nemají. Nakousl jsem už estetiku devadesátých let, Gabriel García Márquez připouští, že to podstatné, z čeho emočně žijeme, se odehraje během dospívání. Dodal bych k tomu snad jen to, že většinu mého katalogu tvoří reedice nebo archivní nahrávky. Což také není náhoda, odpovídá to určitému pocitu, který mě dlouhodobě provázel. Nostalgie, ohlížení, pohled nad moře.

Aký je edičný plán na rok 2013? Predpokladám, že zisky z predaja nosičov nebudú horibilné…

Derrida rozlišuje dva „druhy“ budoucnosti. Pod první (Future) spadají plány, scénáře a události, které se řídí pravděpodobností, druhý (L´Avenir) zahrnuje vše, co přichází jako neočekávané, nepředvídané, vše, co přichází „zvenčí“.
Byl bych schopný „uživit“ i několik titulů za tok, ale veškeré dění a rozhodování okolo Purplesoil je více méně nahodilé. Souvisí spíše s momentálním pocitem, s tím, jak jde vydavatelství skloubit s dalšími věcmi, které jsou pro mě důležité. Navíc se učím oprostit od plánů a scénářů, což se s nějakou hlubší rozvahou vylučuje.
Slíbit můžu jen, že po aktuálním 2CD Beyond Dawn dojde na reedici pokladu Three Empty Boys finských This Empty Flow, jedné z mých nejoblíbenějších desek vůbec (paralelně s ní se objeví i nové vydání Nowafter na Eibon Records). Cokoli dalšího – a to mám oborovou hantýrkou nějaká alba rozjednaná a rozpracovaná – je nanejvýš nejisté.

Orientuješ sa v takmer všetkých hudobných žánroch. Mal si niekedy v živote umelecké ambície, hrať a tvoriť vlastnú hudbu? O aký štýl by išlo, aj keď to je asi otázka veľmi ťažko zodpovedateľná…

Ambice mám, ale podobně jako u psaní mám určitý blok vznikající z rozporu mezi mojí představou a výstupem, který ji ne vždy zcela naplňuje. Určitě vnímám jako obrovský handicap, že se skrze noty neumím vyjádřit, jak bych chtěl.
Napsal jsem – vesměs známým – několik textů a řadu dalších mám různě v poznámkách, od hip-hopových oslav volného verše po několik písniček v duchu kapverdského folkloru. V hlavě i na disku se mi scházejí různé smyčky a nápady pro vlastní projekt, poctu Muslimgauze z období nedostižných desek jako Mullah Said nebo Eye For An Eye. Černobílý šátek na hlavě, samopal na zádech, písek mezi zuby, chuť anýzového čaje na patře a syrové, monotónní beaty.

Momentálne pôsobíš v denníku E15. Odhadujem, že ide len o čiastočný pracovný úväzok. Ak to nie je tajomstvo, čím sa v civile živí jeden z najschopnejších kritikov na území Českej republiky? Píšeš aj pre iné médiá?

Někdejšímu kolegovi z jiskřiček Aleši Borovanovi se v E15 podařilo s nesmírnou trpělivostí vybudovat jednu z nejlepších domácích deníkových kulturních rubrik. Ke škodě trochu opomíjenou. Opravdu není nic úsměvnějšího, než poslouchat dvacet let stále ty samé nářky bojovníků za metalovou budoucnost, kterak velká média „jejich“ hudbu ignorují a bojkotují, když ve skutečnosti je potřeba, aby jim někdo noviny s půlstránkovými recenzemi na novinky Neurosis, Converge nebo Cult of Luna podstrčil až pod nos… Než to rozebírat dále, raději bych upozornil na Alešův nový projekt, autorský zpravodajský server zaměřený na zábavní průmysl (www.borovan.cz).
Kromě E15 přispívám sporadicky i do týdeníku Euro, ale v poslední době bojuji s určitým vyhořením, čili psaní mě bude provázet i v budoucnosti, ale spíše se v tomto oboru budu posouvat k editorské práci a kreativitu bych rád otiskoval jinak a jinde. Už dnes je pro mě psaní spíše koníčkem a okrajovou záležitostí, osm let mě živí manažerská a koordinační práce pro aerolinky Travel Service, s kamarády provozujeme tvůrčí kavárnu (www.vypalenekotatko.cz) a těch věcí je a především ještě bude víc. Lepších, důležitějších, přínosnějších.

night TLV

Dostal si sa niekedy v živote do situácie, že si o niečom „musel“ písať proti svojej vôli? Ako dnes vnímaš večný a neriešiteľný konflikt medzi písaním na objednávku a tým, o čom chce človek písať z vlastného záujmu, iniciatívy?

Jde o zástupný problém, o střet toho, kdo jsem, v co věřím, co chci dělat a co chci obecně, s tím, co se ode mě očekává, anebo co od sebe očekávám já. Tedy boj, který svádí každý, každodenně, jen v jiné podobě.
Svého času jsem dělal pro interní komunikaci jedné z největších českých firem a tam jsem narazil na takové překrucování reality, že nebylo uvěřitelné ani pro lidi, kteří časopis četli, protože prostě problémy viděl každý z nich. Bránil jsem se tím, že jsem si vytvořil určité hranice, za kterými se pro mě překrucování pravdy stalo neakceptovatelným, a i v té části před nimi jsem do textů často vnášel ironii pod koberce, aby se lež pro čtenáře stala přijatelnější.
A co se týče podobných konfliktů při psaní u hudby, setkal jsem se s nimi mnohokráte, ale vesměs si je už nevybavím.

Je niečo, čo by si chcel odkázať začínajúcim hudobným publicistom?

Na to se opravdu necítím povolaný, naštěstí.

PF

Marek Danko

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *